Solecké varhany- jak to tehdy bylo.

Níže uvedený článek je doslovný přepis originálu Ivana Šolce.

 

Solecký  kostel v 80 letech.

 

Na Valdštejně jsou varhany ze Solce
 

Profesor Václav Lacina, ředitel kůru v Turnově a učitel na LŠU, byl zanícený muzikant. Studoval varhany a         dirigentství, ale už jako jinoch hrával v kostele v Rudníku v Krkonoších, odkud pocházel. Varhany, to byla jeho     láska. Nejen že výborně hrál a improvizoval, ale s chutí se dal do opravy varhan velmi zanedbaných, až skoro       odepsaných - často jsem mu pomáhal.

Měl rád staré mechanické traktury, pneumatické traktury totiž při opravě vyžadovaly řadu náhradních součástek, a ty se těžko sháněly. Zpíval jsem pod jeho taktovkou v kostele nebo jsem hrál na basu a také jsme se setkávali  jako kamarádi. Jednou ke mně Vašek přišel do práce a říkal mi, že ví, že jsem sháněl menší varhánky do modlitebny jednoty bratrské v Ujkovicích, kde má manželka tenkrát sloužila jako farářka. A že ví o varhanách, které by se tam vešly. Byly to menší varhánky v kostelíku v Solci poblíž Dolního Bousova, který byl zcela v dezolátním stavu, na varhany že prší. Začalo velké vyjednávání na dvou frontách. Především na katolickém biskupství, zda je možné ty varhánky odkoupit, a pak u Úzké rady jednoty bratrské, jestli je zaplatí. Také jsme podrobně vyměřovali, jak by se nástroj do naší modlitebny vešel. Jednání s katolíky bylo úspěšnější než v jednotě. Také jsme vzali v úvahu kostelík v Potštejně, ale zase to vázlo, čas utíkal,  počasí se stávalo podzimní a kde nic, tu nic.

Až se vynořila spásná myšlenka, podporovaná panem kastelánem Kouckým. Valdštejnský kostelíček! To by bylo pro romantický nástroj důstojné umístění, je tam kruchtička a míry potvrdily, že by se to tam vešlo. Obchod byl   obratem dojednán, venku už občas padal sníh s deštěm. Jdeme do toho. Bylo kalné listopadové ráno, poprchávalo a   poletoval sníh. Do akce se připojil Dr. Petr Heřman z Prahy, člen jednoty bratrské, otec početné rodiny, který     si na konvence nepotrpěl.Slíbil, že přijede starým vyřazeným autobusem a že přiveze i pomocníky. Byla ještě tma, ale postáli jsme s Vaškem u polorozpadlého kostelíčku jen pár minut a už z dálky se ozýval rachot přijíždějícího vylágrovaného autobusu. Přijeli až ke kostelu. Autobus byl bez dokladů, v hrozném stavu, ale Petr si s tím starosti nedělal. Dokonce přivezl ještě čtyři mladé dobrovolníky a za svitu baterek v prvním rozbřesku jsme šli na obhlídku.  Na brance kostela bylo térem napsáno: "Bůh je idiot". Ten nápis se možná některým komunistům líbil, ale my jsme si uvědomili, že:

Za prvé: 

Ti, kdo to psali přece jen vědí, že Bůh je

Za druhé:

Pán Bůh se na ty nevědomce, kteří to napsali, asi ani nezlobí. 

Vešli jsme dovnitř, vypadalo to neřešitelné. Části kruchty byly shnilé, nadvarhanami chyběla střecha, řada silných nosných trámů hrozila zřícením. V tu chvíli se nám varhany zdály jaksi velké a těžké. Asi to nezvládneme. Václav předal vedení Petrovi, ve vesnici jsme si půjčili další menší náklaďák (také bez dokladů, byl zhruba ve stejném stavu jako Petrův autobus). Po delším úsilí jsme jej roztlačili, motor se neochotně rozběhl. Pracovali jsme celý den, bez přestávky. Nástroj jsme rozebírali, píšťaly sedávaly do autobusu, těžké kusy na náklaďák. Petr to řídil jemnými pokyny, měl jsem pocit, že už to nikdo nedá dohromady. Václav poslouchal a dělal naplno. Když jsme společně uvolňovali těžkou vzdušnici, spadl z krovů trám a letěl na mě. Cítil jsem, že je to můj poslední okamžik. Ale zázrakem se odrazil od jiného trámu, prolétl těsně kolem nás a nikoho ani neškrábnul. To strážný anděl pomáhal, tušili jsme to. Byla už tma a celé varhany byly naložené na dvou dopravních troskách. Rozloučili jsme se s místními občany, kteří nás sledovali a fandili nám, uvedli jsme oba motory do provozu (místní lidé ochotně tlačili) a vydali se na Valdštejn. Stěhovací parta byli lidé vesměs věřící. A tak co chvíli letěla vzhůru tichá modlitbička Pane pomoz nám! Při té nejisté jízdě noční tmou (na každém vozidle svítilo jen jedno světlo) jsme prožívali napětí při stoupání do všech kopečků, protože motory mlely z posledního. Byl to zázrak, ale dojeli jsme bez úrazu až na Valdštejn. Tam jsme spolu s panem Kouckým při baterkách všechno vynosili z aut, píšťaly až nahoru, těžké části jen pod střechu. Bylo už hluboko v noci, když jsme společně zazpívali Karafiátovu písničku Pod ochranou Nejvyššího a rozloučili se. Byli jsme velice utahaní, ale měli jsme dobrý pocit, že se podařilo nemožné. 

A přišel další zázrak. Chodili jsme na Valdštejn s Václavem a Petrem a s dalšími dobrovolníky nástroj sestavovat. Václav se ujal restaurování píšťal. Červotočivé dřevěné píšťaly jsme impregnovali důkladně šelakem; když vyschly, zněly lépe než nové. Podobně se impregnovaly i ostatní dřevěné součásti. Některé dřevěné díly jsme dali nové. Petr řídil sestavování stroje, až nepochopitelně se v té změti vyznal. Pomocí známostí jsem sehnal součásti na elektrické dmychadlo. Až asi za rok přišla chvíle, kdy jsme nástroj spustili. Nikdo netušíte, kolik dá jenom práce, aby nikde neunikal vzduch! Ale varhany se rozehrály. Petr přivezl měřič kmitočtu a tak bylo možné píšťaly naladit velice přesně. Pak se hrálo. V kostelíčku zněly varhany velice krásně, andělíčkové se usmívali, až nás to dojímalo.                      

Úkol byl u konce. Dnes varhany sloužívají při koncertech a varhaníci zvučných jmen si ten prostý starý nástroj pochvalují. Jen Václav je už poslouchá tam shůry, ze zvyku si při tom jemně diriguje a pobroukává si spolu se sólisty. Jistě tam má i svůj výborný sbor,  ale solecko-valdštejnské varhánky,  které zachránil před zničením, bude mít vždycky rád.

Na závěr ještě několik dat. Varhany byly na Valdštejn přivezeny 19. listopadu 1988,  práce na renovaci začaly v roce 1989 a  ukončeny byly 20. května 1995, kdy byla kaple vysvěcena.
 
 Ivan Šolc*

  

*Ivan Šolc, *1927

matematik, fyzik a astronom, světový odborník v krystalové optice; jeho laskavá knížka Vzpomínky, příběhy a     postavičky pojednává o všech významných osobnostech Turnova dvacátého století.